Autem do jihoitalské Kalábrie

Po letech každoročních jízd do tehdy oblíbeného Chorvatska, kde jsme pravidelně trávili svoji letní dovolenou jsme se rozhodli s manželkou pro změnu. Vedlo nás několik faktů, od neustále se zvyšujících cen, vymýšlení nejrůznějších poplatků až po mnohdy arogantní chování Chorvatů. Poslední kapkou byl pobyt v přeplněné Bašce Vodě a (promiňte mě můj výraz) nenažraným majitelem apartmánu ve kterém jsme byly ubytování, který si nechal zaplatit i za pozdrav. Volba padla na sousední italskou Kalábrii. Nejsem žádný spisovatel, abych popisoval detaily celého pobytu, proto popíšu pouze to, co nás před naší dovolenou děsilo nejvíce - 2000 kilometrů dlouhá cesta.

Vzhledem ke vzdálenosti jsme od počátku byli rozhodnuti použít pokud možno co nejvíce dálnice, což lehce ovlivnilo i výběr trasy. Dále jsme si stanovili, že budeme na krátkou pauzu stavět cca po 4 hodinách a nebudeme zbytečně překračovat povolenou rychlost a že se to pokusíme maximálně dodržovat.

7:35 - odjíždíme z Prahy z Černého mostu

Přes jižní spojku a Barandovský most najíždíme na dálnici D5 směr Plzeň. Bohužel z dálnice musíme sjet do Plzně, kde rychle nakládáme děti, které dosud trávily prázdniny u babičky.

9:00 - 10:00 - Rozvadov - první zastávka na pumpě Agip

Jelikož jsme ráno nestihli snídani rozhodujeme se na poslední pumpě před hranicí s Německem najíst. Na pumpě je poměrně plno, jelikož zde stavějí autobusy s turisty. Ochutnali jsme dobrou gulášovou polévku za 29 Kč, použili čisté WC a v 10:00 vyrazili přes Německo, Rakousko do Kalábrie. Jedeme po dálnici A6 a A93 směr Regensburg, držíme se ukazatelů Mnichov a u Wolznachu se napojujeme na A9. Dálnice je bezproblémů průjezdná až v okolí Mnichova doprava houstne, ale stále to jede. V opačném směru je situace zcela opačná. Auta stojí ve všech průzích v délce několika desítek kilometrů. Lidé vystoupili z aut, venčili psi  a čekali jak se situace vyvine. My plynule pokračujeme směr Rakousko a ve 14:15 přijíždíme do Innsbrucku.

14:15 - Tankování a krátká zastávka v Innsbrucku

Po více než 4 hodinách stavíme na benzínové pumpě v rakouském Innsbrucku. Natankovat, dojít na záchod, vypít kávu a za půl hodiny opět sedíme v autě a pokračujeme směr Brenner. Jenom podotýkáme, že cena benzínu na Shellce na hlavní rakouské dálnici byla v té době dokonce o něco málo nižší, než na noname pumpách doma. Kromě toho na pumpě se za záchody vybíral 0,5 €, kdežto v sousední restauraci byly toalety zcela zdarma, bez nutnosti jakékoliv konzumace. Běžně toho využívali Němci i Rakušané. Zkrátka normální dálniční bistro.

18:50 - Z Innsbrucku do Itálie

Z Innsbrucku jsme vyjeli po dálnici A13 směr Brennerský průsmyk. Otevřeli se nám krásné výhledy na Alpy. V Brenneru platíme poplatek za průjezd (bohužel si nepamatuji kolik to přesně bylo, ale žádná pecka) a pokračujeme stále po dálnici, která je bez problémů průjezdná směr Bolzano, Trento, Modena, kde se napojujeme na dálnici A1 a míříme směr Bologna a sjíždíme na A14. Ještě chvilku za volantem vydržím, ale těsně před sedmou si tělo žádá své a proto sjíždím z dálnice na pumpu (Shell) kousíček za Bolognou. Tachometr ukazuje téměř tisíc najetých kilometrů. Slušná štreka, ale myslel jsem, že to bude horší. Právě v tento okamžik bych měl začít litovat, že jsme nejeli po x-té do Chorvatska, protože bych už byl pravděpodobně na místě pobytu, ale místo toho mě čeká ještě téměř polovina trasy. Přesto tento pocit nezažívám. Mazda šlape jako hodinky a v duchu děkuji za její měkčí podvozek a pohodlná sedadla. Po předchozí zkušenosti třeba s Passatem vím, že bych nyní byl rozlámaný a dál bych pravděpodobně nejel. Každopádně po teplé polévce, kafíčku a cigaretě výrážíme po půl hodině opět na cestu.

23:40 - Zastávka na čerpací stanici někde za Pescarou

V tomto úseku trasy se objevily první problémy. Na dálnici těsně před Rimini je totální zácpa a dálnice stojí. Osazenstvo v autě už spí a mě napadlo, že než stát na zacpané dálnici, bude lepší odbočit do leva do Rimini a pokusit se tomuto chaosu vyhnout. Sice zde i zde je provoz hustý, ale alespoň to pomalu jede. Těsně za Riccione se na dálnici vracím, protože dálnice vede vedle silnice po které jedu a vidím, že zde už to jede plynule. Po návratu na dálnici už zase svištím po A14. Míjím sjezdy na Pesaro, Fano, Anconu a jiné letoviska. Okolo jedenácté večer se o slovo začíná hlásit únava a už skoro nevnímám, kde jsem. Je čas zastavit. Kousek za Pescarou zajíždím na Esso, kde mě probudí vzduch a kafe. Nechci riskovat, ale po půl hodině se mě chce jed dál. Cítím se překvapivě v pohodě, proto se vydáváme na cestu. 

3:50 poslední zastávka na čerpačce u Taranto

Po nějakých dalších 390 ujetých kilometrech od poslední zastávky a celkově po 1700 kilomtrech se rozhoduji udělat pravděpodobně poslední zastávku u Taranta. Celé osazenstvo auto tvrdě spí a já si z posledního úseku cesty vybavuji pouze odbočku na Bari a spoustu věcí, které jsem ve své hlavě probral a také italské melodie z nějaké místní stanice. Na pumpě u Taranta mě do pohody dostává kromě džusu a kávy i pohled na navigaci, kterou poprvé zapínám. Do cíle naší cesty (Ciro Marina zbývá  "pouhých 206 kilometrů"!!! Venku pofukuje příjemný teplý větřík, ale ostatní rozespalci se těší do auta a proto vyrážíme na zbyteček naší trasy.

7:40 Ciro Marina - cíl naší cesty

Poslední dvousekilometrový úsek cesty jsme jeli 3,5 hodiny. Za celou dobu to byl první úsek, který jsme neabsolvovali po dálnici, ale po příbřežní autostrádě. Vzpomínám si na průjezd městy Trebisacce, Rossano, Cariati. Jinak téměř celou dobu v těsné blízkosti moře při východu slunce za téměř nulového provozu. Samozřejmě, že tento úsek mě připadal nekonečně dlouhý, ale zároveň mě naplňovala euforie, že už to máme za sebou. Tachometr ukazuje 1935 najetých kilometrů. Kromě rakouské dálniční známky jsme na italských dálnicích zaplatili za jejich použítí zhruba 60 €. 

A co se týče naší dovolené. Velmi přátelští lidé, mírné ceny srovnatelné s našimi, leckdy i nižší, čisté moře, tropické počasí a pláže téměř bez turistů. Jediný zádrhel byla jazyková bariéra. Téměř nikdo zde nemluvil jinak než italsky a leckdy jsem nepochodil s Angličtinou ani v turistickém centru. Ale když se dva domluvit chtějí, tak se domluví kdekoliv a se srdečnými kalábrijci, které jsme poznali, to šlo ještě lépe. Zkrátka No problem.

Závěrem snad mohu pouze napsat, že cesta byla bez problémů a ani nebyla tak hrozná, jak jsme původně očekávali a tu trošku strádání nám posléze vynahradil náš úžasný pobyt. Za rok razíme znova. Takže sbohem přeplněné a předražené Chorvatsko, my už jsme objevili Kalábrii.