Cestopis z Egypta 2.2.2010 - čtvrtý den v oáze Siwa

Ráno se  budíme okolo půl osmé a čeká nás poslední den v oáze Siwa. V plánu máme výlet na horu Mrtvých - Jebel El Mawta, kde je ukryto více než 700 skalních hrobek z období 26. dynastie faraónů až doby řecko-římské. Odpoledne chceme absolvovat několika hodinový výlet do pouště a pozorovat zde západ slunce. Začíme vydatnou snídaní v restauraci naproti hotelu. Vynikající omeleta se sýrem, místní placky, čaj, káva, voda. Hned před restaurací si najímáme povoz tažený oslem, který řídí maximálně desetiletý kluk a necháme se odvézt k Hoře Mrtvých. Cesta tam i zpět, včetně několika hodin čekání za 20LE. Na začátku máme pochybnost, zda-li to zvíře vůbec může uvést nás tři plus chlapce. Pak se nestačíme divit, osel vypadá, že mu tahle zátěž nečinní větší problém. Zajímavý je i systém vedení osla. Zapomeňte na nějaké otěže, chlapec sedící na oji vozáku řídí osla doteky své ruky na kořeni ocasu jakoby "pomocí joysticku".

Tento způsob cestování v Siwě nezbývá než doporučit. Je to poměrně pohodlné, levné a stihnete si všímat všech detailů po cestě. Za několik minut už vystupujeme na úpatí Hory Mrtvých a šplháme nahoru. Do skály je zde vytesáno několik stovek menších volně přístupných hrobek. Slovo menších je myšleno v porovnání třeba s několika úrovňovými hrobkami v Údolí Králů na západním břehu řeky Nil v Luxoru. Některé jsou i zdobené a do každé bylo možné libovolně sestoupit, prozkoumat a třeba projít skrz ní i do hrobky další. Téměř všude jsme naráželi na kosterní ostatky zesnulých. Hrobky jsou různě vysoké, takže občasná rána do hlavy byla na pořadu dne. Kromě hrobek je i z tohoto vrcholu rozhled po oáze, takže pořizujeme další sérii fotografií. Je poledne a slunce žene teplotu do závrtných extrémů, takže se po dvou hodinách, které jsme věnovali průzkumu hrobek vydáváme směrem dolů. Klučina s oslím povozem na nás věrně čeká a za okamžik jsme již na cestě zpět.

V hotelu domlouváme odpolední výlet terénním autem do pouště. Všechny tři nás to včetně povolení vychází na 540 LE. Dále absolvujeme sprchu a rychlý oběd v restauraci naproti hotelu, nakupujeme ovoce a vodu a před druhou odpolední již stepujeme vedle hotelu, kde je zaparkované terénní auto. Slunce sice pálí naplno a teplota přesahuje 40 stupňů, ale i přes to s sebou kromě zásoby vody bereme teplé oblečení, což oceníme po západu slunce, kdy teplota během několika minut klesne o nějakých 25 stupňů. Fakt to byl dobrý nápad. Na tuhle akci se hodně těšíme a musíme ji všem doporučit. Jedná se o fantastický zážitek. Dostavuje se i řidič s kanystrem plným vody, který umísťuje na přední nárazník a můžeme vyrazit. Projíždíme oázou a po pár kilometrech na jejím okraji zastavujeme. Řidič upouští vzduch z pneumatik a po pár stovkách metrů už vjíždíme do pravé pouště.

Několik kilometrů jedeme po rovné poušti, ale za okamžik se cesta začne mírně zvedat a poté se zase rovná. Najednou před námi v dálce začne vystupovat obrovská duna. Řidič míří naprosto neomylně k ní. Čekame, že každou chvilku zahne doleva nebo doprava a pojede podél ní. Místo toho však míříme přímo nahoru. Výjezd auto zvládá téměř bez problémů. Na vrcholku, v okamžiku, kdy skrz čelní sklo vidíme akorát nebe, řidič přibrzdí, nechá předek auta pomalu sklonit se dolů a nám se naskýtá pohled do propasti. V ten okamžik mě hlavou proběhne myšlenka, jak z toho chce nyní vycouvat. Místo toho se však pouštíme, nalepeni na přední sklo, případně zezadu na přední sedačky, přímo dolů. To se opakuje v podstatě po několik následujících hodin, které v poušti trávíme. Při sjezdu jedné duny se předek auta najednou propadá a auto stojí. Čekáme, že nyní budou následovat lopatky a složité vyprošťování auta, ale naštěstí se řidiči podaří vycouvat. Písek sice lítá kolem auta (ještě, že jsme před tím zavřeli všechny okýnka).

Řidič přesně ví, kde má udělat zastávku, abychom mohli pořídit zajímavé fotky. Tu zastavíme u přírodního pramene obehnaného palmami, tu u přírodního pouštního jezírka, tu na vrcholku písečné duny či naopak přímo pod ní. Slunce se již sklání za obzor a řidič vybírá místo ze kterého bude pozorování nejlepší. Venku se začíná zvedat vítr a písek létá všude kolem, takže si pěkných pár kilo odvezeme zpátky. Náš průvodce rozdělává oheň na který klade malou konvičku a vaří výborný sladký čaj. Při jeho popíjení pozorujeme úžasný západ slunce. Teplota, která ještě před chvilkou atakovala čtyřícítku náhle padá a extrémně se ochlazuje. Nyní jsme vděčni, že jsme s sebou zabalili mikiny a je do čeho se obléct. Je čas se vrátit, šero začíná neomylně svírat poušť a my výrážíme zpět. Na okraji oázy nám malý chlapec dofukuje podhuštěná kola a za pár minut jsme zpátky u hotelu.

Majitel nám velkoryse nabízí použítí sprchy a záchodu i přesto, že ví, že další peníze od nás neuvidí. Mimochodem za trojlůžkový pokoj jsme u něj platili 60 LE. Po večerní sprše se loučíme na hotelu a jdeme do protější restaurace na večeři. Jídlo je jako vždycky fantastické. Mezitím se oáza dávno ponořila do úplné tmy a my bereme veškerou batožinu a přesunujeme se na nedalekou zastávku autobusu. O několik minut později již sedíme v autobuse, který neomylně míří na několik set kilometrovou cestu do Alexandrie.