Cestopis z Egypta 31.1.2011 - druhý den v oáze Siwa - 2.část

Pokud jste dočetli můj cestopis až do této kapitoly musíte být opravdovým milovníkem obyčejných, avšak nevšedních zážitků, které jsou spojeny s individuálním cestováním. V předchozích dílech jste si mohly přečít kapitolu o naší cestě z Čech do Káhiry, dále jste měly možnost dozvědět se o přesunu z Káhiry do oázy Siwa, o prvních okamžicích a večeru v Siwě. V dalším pokračování jsem popisoval první část našeho druhého dne v Siwě, ve kterém jste se dočetly o návštěvě Orákula a Amonova chrámu až po náš příjezd ke Kleopatřině lázni. Takže pokud chcete, přečťete si naše další zážitky ze Siwi.

Ležíme rozvaleni na polštářích na horní terase restaurace u Kleopatřiny lázně v Siwě a prožíváme v korunách palem neskutečný relax. Obsluha nám přináší tři chlazené Coly (o pivu v Siwe nemůže být řeč) a vzápětí tři pizzy s čerstvými olivami. S chutí se do nich pouštíme. Po jídle si objednáváme další Colu a rozvaleni na polštářích trávíme a pozorujeme okolní dění. Ono se toho tady až tolik neděje. Pouze občas projede auto nebo nějaký povoz tažený oslem a jednou se pár mladých síwanů přijede vykoupat. Je to dobrý nápad, proto se vydáváme to také zkusit. Dole u restaurace je cosi jako převlékací kabinka, kde natahujeme plavky a skáčeme rovnou do lázně. Fantastické. Cachtáme se zhruba půl hodiny a poté se chystáme vyrazit dál. Na slunci rychle osušíme plavky, sbalíme věci a po zaplacení účtu nasedáme na kola a palmovým hájem vyrážíme jihovýchodním směrem.

Hlavní část našeho dnešního putování Siwou máme splněnu, takže se vydáváme spíš jen tak, kde tušíme něco zajímavého, každopádně směrem k Gebel Dakrur. Okolní krajina se postupně mění z palmového háje na sluncem vysušenou poušť. Cestou se zastavujeme u dalšího horkého pramene, kde je příjemný, stínem krytý coffee shop. Osvěžujeme se teplou a sladkou Karkádou. Je třičtvrtě na čtyři a my se rozhodujeme, že ještě pojedeme dále směrem k Gebel Dakrur a tradiční vesnici Arghumi. Necelou půlhodinku se touláme v okolí Gebel Dakrur aniž bychom potkali jediného turistu. Tato "hora" je místem, kde se jednou ročně konají slavnosti česneku a také místem, kde se pomocí písečné lázně léčí revmatismus. Slunce se již silně začíná sklánět k západu a proto vyrážíme zpět do "centra" Siwi užít si po nádherném dni i jistě překvapující večer.

Na centrální náměstí to je pouze pár kilometrů, takže před pátou hodinou odpoledne již sedíme v kavárničce a popíjíme kavu, čaj (3-5 LE), citronové a pomerančové fresh džusy (7-8 LE). Kola jsme předtím zaparkovali do stojanů u půjčovny a opět si je hodláme vyzvednout zítra ráno. V kavárně nás trošku vystrašily dvě turistky, které zde popíjely čaj. Do hovoru jsme se sice nepouštěli, ale Egypťanky to rozhodně nebyly. Další náš program je více méně jasný. Naproti kavárně se začínají napichovat kuřata na rožeň a za chvilku se již opékají nad žhavými uhlíky. O večeři máme tedy postaráno a jdeme se do hotelu osprchovat. Před šestou hodinou začíná zapadat slunce a v sedm už je úplná tma. Na ulici je menší ruch než normálně, všichni zasedli do restaurací a kaváren, sledují fotbal a mohutně fandí. No jasně hraje se finále afrického mistrovství mezi Ghanou a Egyptem.

Pro kuřata jdeme přesně v okamžiku, kdy finále fotbalu končí. Egyptská reprezentace vítězí a do ulic Siwi vycházejí snad všichni její obyvatelé, vyjíždějí povozy, motorky,  auta včetně těch nákladních a nejrůznější vozítka. Všichni troubí a spontálně oslavují vítězství egyptské fotbalové reprezentace. Celá oáza je zkrátka na nohou. Mezi tím my tři jediní turisté na tomto místě. Přesto se zde cítíme naprosto bezpečně. U stánku kupujeme kuřata, která si necháváme zabalit do sáčku a jdeme si je sníst na terasu hotelu odkud pozorujeme oslavy na náměstí. Opět oceňujeme chuť masa. Zkrátka chutná daleko lépe než to supermarketové u nás. Oslavy neberou konce a my vyrážíme do ulic pořídit pár fotek historického okamžiku a podívat se, jestli se přece někde v krámku či hospodě neobjeví trocha piva. Máme též v plánu navštívit našeho známého z předchozího večera a oplatit mu jeho důvěru a pohostinost českou Slivovicí.

Couráme slavícím náměstím, všude je hluk, troubící auta, motorky a dokonce i kamiony. Přijíždí jedno nákladní auto na jehož korbě je několik desítek tísnících se lidí. Někteří jenom stojí, jiní sedí na sajtnách. Když náklaďák přijede k nám, jeden z nich pozadu padá z pomalu jedoucího auta dolů na záda. Vypadalo to docela hrozivě, nic méně dotyčný okamžitě vstává a hrne se k zadní čísti auta, kde se okamžitě drápe nahoru jako by se nic nestalo. Okukujeme hospody a krámky, ale pivo samozřejmě nikde. Je zde však mnoho krásného zboží - šátky, keramika, dárkové balení sušených datlí či fíků, šperků a už nevím čeho dalšího. Naše kroky dále míří ke krčmě našeho známého ze včerejška, který nás pohostil domácí pálenkou. Dneska to jde na nás a proto máme sebou lahvinku české Slivovice. Hned jak vstoupíme do jeho hospůdky srdečně nás vítá jako staré známé. To neví, co ho čeká.

Společně s ním usedáme na polštáře k nízkému stolku a naléváme Slivovici. Náš nový egyptský přítel zavolá několika kamarádům, kteří za moment dorazí i s hudebními nástroji. No nástroji, jakýmsi bubínkem a něčím, co by vzdáleně mohlo připomínat kytaru. Nejsem odorník. Ptáme se jestli můžeme pořídit video a nějakou fotku. Prý samozřejmě, ale nemáme je natáčet při pití či kouření. Pití sice chápeme, ale kouření? Rozuzlení se nám dostává záhy poté co je nám nabídnut hašiš. Z části odmítáme. Popíjíme Slivovici, ve vzduchu je cítit aroma hašiše a vše doprovází místní hudba z nástrojů našich egyptských společníků. Abych osvětlil následující okamžiky musím uvést, že od odletu z ČR jsem spal všeho všudy 3 hodiny za poslední dvě noci a ještě na dost nepohodlné posteli z tvrdým polštářem pod hlavou. Únava se dostavuje čím dál tím více a moji ospalost podtrhuje i rytmycká hudba.

Následující okamžiky si již pamatuji pouze útržkovitě, respektive mě budí fackování mého kolegy. Pak vnímám slova jako nemocnice, doktor, ale to už mě někdo táhne tmavou uličkou z restaurace a strká mě do auta. Cítím palčivou bolest v zádech v oblasti ledvin. Další záblesk při vystupování z auta u nemocnice, pak jakýsi pohovor s lékaři, který tedy nevedu já, jelikož se absolutně nemůžu soustředit na Angličtinu. Poté mě odvezou nebo jsem možná došel do jiné místnosti, kde mě pokládají na nemocniční lehátko. Následuje další výpadek. Po chvilce začínám opět vnímat. V žíle mám zabodnuty dvě jehly a do nich proudí nějaké roztoky. Začínám naplno vnímat. Především to, že potřebuji hrozně na malou. Požádám okolo stojící personál, včetně jednoho policisty o dovolení odejít na záchod. Vytáhnou mě hadičky z jehel, ty nechají zapíchnuté a už si to notně přikrčen díky bolesti v zádech štráduji dlouhou nemocniční chodbou k toaletě. Je samozřejmě turecká a již několikrát použitá. Po návratu dotaknování pokračuje. Celý proces se opakuje za nedlouho. Připadám si jak ohřívač tekutin a už zase spěchám na malou. Asi jsem si ten zážitek s tureckou toaletou chtěl pro velký úspěch zopakovat.

Po dotankování se vracíme do první místnosti, kde si opisují číslo pasu. Nabízím i pojištění, ale asi je moc nezajímá. Sice si ho ode mne berou, ale větší pozornost v nich nevzbudí. Doktorka nebo sestra přede mne strká papír a tužku a říká: "Write that you took the medicine in siwan´s hospitel." Absolutně nejsem schopen té jednoduché větě porozumět. Buď díky její výslovnosti nebo ještě mozek příliš nepracuje. Teprve, když větu napíše na papír je jasno, že chce pouze potvrdit, že jsem v Siwě byl ošetřen. Větu napíšu, podepíšu a jsme propuštěni. Autem se vracíme do hotelu. Kolegu z nemocnice ochotně doveze jeden z egypťanů na motorce do lékárny a posléze na hotel. Bohužel v lékárně zjišťuje, že všechny věci včetně peněz nám dal do auta a nemá čím zaplatit za léky. I v této okamžik ochotně pomůže náš egyptský přítel a účet několik desítek liber vyrovná. Jdem spát.

Ještě musím upřesnit, že se nejednalo o problémy s ledvinami, jak bylo řečeno v Siwě, takže jsem léky bral zbytečně. Po návratu do ČR jsem samozřejmě hned absolvoval všemožná vyšetření, ale všechny testy byla negativní na cokoliv. Nakonec se z toho vyklubal stříplý nerv v krční páteři, který společně s únavou vyustil v toto. První den jsem v autobuse měl několik hodin opřenou hlavu o sklo v nepřirozené poloze a druhý den zase spaní na neforemném tvrdém polštáři tomu jasně odpovídají. Do té doby mě záda nikdy nebolela, ale od té doby pro změnu nepřestala :). Pokračování cestopisu - Třetí den v oáze Siwa.