Na cestě přes Marsa Matrouh do oázy Siwa - 30.1.2010

Pokud jste četly předchozí díl o našem putování do oázy Siwa víte, že v tento okamžik sedíme v autobusu jedoucím z Káhiry do 500 kilometrů vzdáleného Marsa Matrouh, kde hodláme přestoupit a pokračovat do turisty téměř nedotčené oázy Siwa nedaleko Libyjských hranic.

Poloprázdný autobus se proplétá ranní káhirskou dopravní zácpou i když někdy sviští přeplněnými ulicemi devadesátkou. Ještě v Káhiře přibíráme pár pasažérů, ale i tak je zde několik volných míst a proto si zabírám dvojsedačku v zadní části autobusu v domění, že si po probdělé noci na pár hodin zdřímnu. Opak je pravdou. Okolní krajina je pro mne natolik zajímavá, že nedokážu zavřít oči a pustit foťák z ruky. Míříme směrem na El Alamein okolo kterého projíždíme, dále v blízkosti pobřeží Středozemního moře, kde se masivně nově budují hotely a apartmánové domy. Patrně pokus o rozvoj turistického ruchu i do této oblasti, ale Středozemní moře není moře Rudé. Doufám, že můj dnešní skeptický pohled za pár let budu moci změnit a jen žasnout. Zároveň bych však byl raději, aby si zdejší oblast zachovala svou autentickou identitu co možná nejdéle. Přece jenom na můj vkus je luxusních hotelů v Egyptě již příliš.

Autobus pokračuje pouštní krajinou podél pobřeží. Venku fouká vítr o čemž se přesvědčujeme po ujetí nějakých 300 kilometrů krátce po desáté dopoledne při půlhodinové zastávce v nějakém "motorestu" poblíž vesnice El Dada. Místní spěchají navštívit, kromě toalety, i restauraci a hojně popíjí čaj. Vydávám se do vedlejšího krámku, kde kupuji několik plechovek Pepsi Coly, které ukládám do autobusu a ještě se před odjezdem jdu projít po okolí. Kromě několika budov s restaurací a krámkem zde okolo nic není, samozřejmě kromě poměrně kvalitní dálnice. Anglicky se nějakého místního ptám, jak dlouhá je ještě cesta do Marsa Matrouh. Kromě názvu města mě rozumí vše a ptá se kam, že to jedeme. Zkouším upřesnit název města a nyní chápe. Opravuje mojí vyslovnost a říká, že do Marsa Matrouh to je ještě nějakých 120 kilometrů.

Vítr sílí a zvedá okolní písek, před chvíli ještě modrá obloha je zbarvena do barvy písku, který opravdu poletuje všude. I to možná urychlí náš odjezd, protože nikomu se již nechce pobývat venku a raději se ukrývá v autobuse. Po půl hodině odpočinku se, bohatší o další zážitek, vydáváme na cestu do Marsa Matrouh. Zakoupená Pepsi Cola je sice prošlá, ale kdo by to na poušti řešil (nebo, že bych se cestou zpět zastavil a nápoj reklamoval???). Při vzpomínce na stařičkého prodavače v krámku, který neuměl slovo anglicky, trhám za víčko a raději se napiji. Chutná skvěle a ani do budoucna nezpůsobí žádné zdravotní problémy. Zbývající kilometry do města na pobřeží Středozemního moře uplynuly bez jakýchkoliv zvláštností. Pouští se prohnala menší písečná bouře, ale pár kilometrů před Marsa Matrouh již na obloze svítí sluníčko.

Těsně před jednou hodinou odpoledne vjíždíme do Marsa Matrouh a po pár minutách zastavujeme. Z Marsa Matrouh chceme dále pokračovat autobusem ještě týž den do oázy Siwa. Vystupujeme, ze zavazadlového prostru bereme batohy a v ten okamžik se na nás vrhne hlouček místních taxikářů, kteří jsou extrémně neodbytní a chtějí nás za každou cenu někam odvézt. Nejprve je razantně odmítáme a dáváme si několik minut pausu. Zvažujeme co dál. Nevíme odkud odjíždí autobus do Siwi, ale zatím jsme to nezjišťovali. Autobusu však máme už docela dost a dohodneme se, že pokud s nějakým místním taxikářem usmlouváme přijatelnou cenu pojedeme zbývajících 300 kilometrů taxíkem. Nakonec se z jedním z nich domlouváme na 200 LE, což se nám vzhledem ke vzdálenosti zdá přijatelné. Taxikář si nás vítězoslavně odvádí ke svému zánovnímu modrobílému Huyndai.

V taxíku nechybí klasická výzdoba v podobě dečky na palubní desce a několika zavěšeným šnůr korálků. Před výjezdem z Marsa Matrouh se ještě zastavíme pro benzín a poté již vyjíždíme z města do rovinaté krajiny. Nepřestává mě uchvacovat pohled do nekonečné pouštní krajiny, kde kromě několika zbytků budov téměř nic není. Taxikář šlape svému Huyndai na krk a rychlost mnohdy překračuje 130 kilometrů za hodinu. Na pískem zaváté silnici se nám to moc nepozdává. Navíc se občas zdá, že za volantem dříme. Dokud kouřil jednu cigaretu za druhou zdálo se nám to v pohodě, ale od té doby co mu cigarety došly je to horší a horší. Někdo navrhuje, abychom ho cigaretami krmili z vlastních zásob. Nabízíme tu tedy českou redwhitetku, což se setkává s úspěchem. Sice si stěžuje, že ho škrábou v krku, ale alespoň kouří a trošku se věnuje řízení. Další cigaretu však odmítá a opět dříme v docela vysoké rychlosti za volantem. Fakt se nám to přestává líbit a proto navrhujeme zastávku. Říká, že ještě pár kilometrů. Opravdu, zhruba na půli cesty po nějakých 150 kilometrech zastavuje u maličkého coffee shopu. S úlevou vystupujeme. Docela zajímavé místo. Malá budova s občerstvením, za ní (pro nás nepoužitelné) záchody a vedle maličká mešita. Bohužel na tomto místě jsme nějak zapoměli fotit, takže pouze odkaz na fotky z google earth -   http://static.panoramio.com/photos/original/34252452.jpg.

Přesto, že je 30.ledna venkovní teplota je výrazně na třicítkou. Vedro zmírňuje pouze vítr, který na poušti fouká. Objednáváme si dva ibyškového čaje, jedno kafe a tři Coly. Usedáme venku do křesílek a vychutnáváme kouzelnou atmosféru. Čaj je sladký a hodně osvěžující. V dalších dnech ho ještě pár litrů vypijeme. Náš taxikář zatím větrá motor auta a nikam nespěchá. Po třičtvrtě hodině se opět vydáváme na cestu. Řidič už zase kouří, nabízí nám cigarety a trošku komunikuje. Po hodině jízdy ho však zase začíná zmáhat únava. Na jeho obranu nutno dodat, že celou dobu mu svítí do očí ostré sluníčko, což rozhodně není příjemné. Ještě potkáváme divoké velbloudy a po dalších pár kilometrech se již začíná rýsovat oáza Siwa do které za pár minut vjíždíme. Je půl páté a my poprvé máme možnost spatřit naše utočiště a zdroj nevšedních zážitků v příštích několika dnech - oázu Siwa.

Auto zastavuje na náměstíčku u pevnosti Shali. Vystupujeme a taxikář po nás chce 250 LE namísto nasmlouvaným 200LE. Jo to by ani nebyl Egypt, kdyby tohle nepřišlo. Vysvětluje nám, že cena 200 LE byla na kraj oázy a on že nás zavezl až sem a proto si zaslouží 50LE navíc. Pět minut se s ním hádáme, že nic nedostane. Chudák kleje a divoce gestikuluje. Pěkné divadlo. Nakonec mu házíme 250LE na kapotu a posíláme ho do (pryč). Jsme v oáze Siwa. Místo vypadá velice autenticky, ale je zde něco nezvyklého. Zatím nám nedochází co, ale uvědomíme si to za pár okamžiků.

Tahle část mého cestopisu asi nepatří k nejpoutavějším, ale zajímají-li vás další nevšední zážitky ze Siwi, kde jsme kromě pouštního Safari, koupáni a jiného byli nuceni navštívit a na vlastní kůži vyzkoušet i místní nemocnici čtěte pokráčování cestopisu z Egypta.